Nová budova filharmonie se stává další z významných Pražských institucí na Vltavě tak na trase pomyslné kulturní míle. Je v kontextu s Národním divadlem, Rudolfina, Strakovi akademie ale i s Kongresovým centrem, Státní operou nebo národním muzeem či Výstavištěm.
Návrh usiluje o tvorbu prostoru s vlastnostmi shromažďovat i jinak kulturně nezainteresovanou část společnosti a navádí k projekci kulturní činnosti do veřejného prostoru. Paradoxně toho dosahuje zejména zastavěním téměř celého území a nabírá tak rozměru městského bloku. Sochá se v expresivní skalnatou krajinu, avšak jejich utnuté plochy k hranám bloku jsou obvěšeny tenkou vrstvou promačkávaného plechu. Do nich jsou vtlačeny historizující interpretace činžovních domů či paláců vystupující z vody. Je to v těchto palácích, co se skrývá provozní budova a hlavní sál celé filharmonie.
Návštěvník má tak příležitost zlézat rozsáhlá posedavé plochy skrz rozdrolený městský blok, avšak výraz a zasvěcení se jen dvěma materiálům udržuje kompaktnost celku.
Vzniká tak flexibilní směsice vyhlídek, amfiteátru pro masové události nebo i menší akce na jednom ze tří nástupních schodišť.
Dalším z veřejných prostorů je bazilika tvořící pomyslné před-foyer obou budov filharmonie, které do sebe včleňuje nejrůznější funkce od výlezu z metra po možnost otevření obou velkých sálu a využít sloupového náměstí jako scénografickou pomůcku, kulisy, umístění dalšího hlediště nebo jen sjednotit oba sáli se zbytkem vytvořeného mikroklimatu se sjednocení s orchestrem na centrálním čtverci.